Sýrie
Cestopis
Cesta den po dni
- Cesta v kostce
- Praha, Damašek
- Damašek, Dumejr
- Bosra
- Maalúla, Hamá
- Musjaf, Apamea
- Hamá, Krak des Chevaliers
- Safíta, Tartús, Lattákia
- Lattákia, Rás Šamra
- Mrtvá města, Aleppo
- Aleppo
- Aleppo, Kalaat Nadžm
- Aleppo, Rasáfa, Palmýra
- Palmýra, Kalaat Ibn Ma’an
- Palmýra
- Palmýra, Damašek
- Damašek, Kunejtra
- Damašek (Staré město)
- Damašek (Umajjovská mešita)
- Damašek, Praha
Kategorie
Maalúla (dér Már Sarkis, dér Már Taqla), dér Már Músa, Hamá
den čtvrtýneděle, 18. dubna 2010
Sýrie Mar Sarkis
foto: syrie2010@seznam.cz
První zastávkou je vesnice Maalúla – jedno z posledních míst na světě, kde se lidé aktivně dorozumívají aramejštinou (jazyk Ježíše Krista). Nedaleko Maalúly jsou dvě významná poutní místa – konvent svaté Tekly a klášter svatého Sergeje. Bez problémů trefíme, je dobré značení, později tam vidíme spoustu turistů, především z Libanonu, kteří jsou rozpoznatelní na první pohled (jak vystřižení z módních časopisů).
Turista v Sýrii obvykle není „západní“ turista, je tu daleko více turistů arabského původu. Za křesťanskými památkami přijíždí převážně křesťanští Libanonci, za muslimskými památkami v podstatě ze všech sousedních států.
Jako první si vybíráme klášter sv. Sergeje, kde je jeden z nejstarších křesťanských kostelů na světě (325 n. l.). Nesmí se fotit, tak jen prohlédneme pohanský obětní oltář, starobylé fresky (většinou ze 17. století), zapálíme svíčku, pokocháme se pohledem z vyhlídky a kupujeme nekřesťansky drahé placky (jedna za 50 SYP).
Vyrážíme na návštěvu konventu sv. Tekly. Sv. Tekla byla žákyní sv. Pavla, byla považována za „ženského apoštola“ a po smrti prohlášena jednou z prvních křesťanských mučednic. Vedle konventu je krátký sík (tedy soutěska), který všude v průvodcích vychvalují. Ano, je trochu podobný tomu v Petře, ale všude je příliš lidí a ještě více odpadků. Ani se nám to moc nechce fotit. Na konci si chvíli sedáme a pročítáme LP, abychom se pak stejnou cestou vrátili zpět ke konventu. Stále přijíždí nové busy turistů (Libanon, Itálie). Je znát význam pro křesťanskou komunitu. Projdeme ortodoxní kostel plný výrazně barevných fresek a pak po schodech vystoupáme do jeskyně světice Tekly. Jdeme do zadní místnosti, nenecháme si za dar načepovat svatou vodu a míříme k autu.
Tonda ještě odbíhá udělat pár fotek ze střech domů na protějším kopci a už se přes Maalúlu zase vracíme zpět na dálnici Damašek – Homs (směrem do Már Músá), kde pokračujeme k odbočce na an-Nabk. Tam se chvíli motáme a máme správný pocit, že jedeme špatně. Na semaforu se při čekání na zelenou radíme s vedlejším řidičem, který se, jak je tady dobrým zvykem, nabídne, že nám cestu projede. Sami bychom se asi nevymotali. Po pár metrech nás ještě dohání auto, kde nám dva mladíci upřesňují, že po pár km nás čeká rozbočka, kde máme jet vpravo. Bylo to od nich milé, předpokládáme ale, že měli sobecké úmysly a chtěli se podívat na Ivanu. Po pár km potkáváme ceduli na Már Músa - jedeme opravdu správně a máme před sebou 17 km. Cesta vede kamenitou pouští, široko daleko žádné stavení, nikde žádná auta. Na asfaltové silnici jsou některé úseky pokryté velmi ostrými kameny. Můj strach, že tam píchneme, přiživuje Tonda tím, že mi ukazuje smečku divokých psů v dálce (nevinné „Jéé, hele, koukej pouštní psi!“). Odbočujeme na poslední 3 km a už v dálce na úpatí vysokých skal vidíme klášter Már Músa. Már Músa je impozantní klášter založený v 6. století n. l. posazený na okraji útesu. Parkujeme na odstavném odpočívadle a přezouváme se do lepších bot, čeká nás 1,5 km strmého stoupání. Je horko, ale cesta se naštěstí několikrát vine ve stínu hor. Kolem kláštera pouze samé hory a poušť – ideální místo k meditaci. Po 40-ti minutách dorážíme k civilní části kláštera. Hned se nás ujímá mladý Evropan. Zjišťuje, zda chceme přespat. Když zjistí, že ne, nabídne nám alespoň, ať se přidáme k obědu. Z velkých kastrolů si nabíráme těstoviny s vejcem, okurkový salát a sklenici mléka. Docela nám to bodlo. Přípravu jídla tam mají na starosti lidé, kteří tam na pár dní zdarma zůstanou. Mléko je kyselé a husté jako kefír a chutná po kozách. Dojíme a vydáme se prozkoumat klášterní část na druhém pahorku, ke kterému se jde po kovovém mostíku. Z vyhlídky vidíme pár dalších turistů, kteří se nahoru škrábají i s velkými batohy (zjevně budou přespávat). Prozkoumáváme místa, kde mají lidé ubytování, všude je hodně klid a krásný výhled. Působí to na nás ale trošku moc „provařeně“ a „in“ - turistů či meditátorů je tu na nás příliš (zkrátka mediální známost díky LP to jako obvykle trochu zabíjí). Na odchodu ještě prozkoumáváme za malými vchodovými dveřmi ukrytý kostel z 11. století se vzácnými zachovalými freskami z 11. - 13. století – mezi nimi například sv. Simeon na vrcholku svého sloupu. Do kasičky házíme 200 SYP jako poděkování a vydáváme se na sestup. Cestou ještě potkáváme velkou skupinu italských důchodců, kteří se odvážně vydali nahoru.
Autem se vracíme po stejné cestě zpět na dálnici, máme před sebou ještě více než 160 km do Hamá a chceme dojet za světla. Cesta po dálnici rychle ubíhá, znepříjemňují nám to jen předjíždějící autobusy a kamiony. Před Hamá stavíme na benzínce, kde se k nám vrhne skupina dost oprsklých kluků. Načerpají nám benzín a řeknou si o 1000 SYP, i když na stojanu jasně vidíme 603! Nakonec zcela nesmyslně pokračují a říkají si o 650, jsme ale unavení a chceme se jich zbavit, takže platíme a odmítáme jejich další vnucování, ať jdeme na čaj (!).
Dojíždíme do Hamá. Po chvíli na konci ulice uvidíme hodinovou věž, o které si Tonda pamatuje, že má být v centru hned vedle ulice s hotely. Parkujeme u obřích Norií (dřevěná kola – až 20 m v průměru, existující minimálně od 5. st. n. l., sloužila spolu s přiléhajícími akvadukty k přivádění vody do mešit a především pro zavlažování okolní půdy, která je posazená výše než protékající řeka Orontes). Batohy necháváme v autě a vyrážíme hledat ubytování. Rezervaci nemáme, Tonda si jen mailoval s hotelem Noria, tak jako první míříme tam. Nastupujeme do výtahu a vyjíždíme do 4. patra, kde hotel je. Je luxusní. Mají plno, ale nabízejí nám 4-lůžkový pokoj, kde budeme platit jen za dva. Včetně snídaně je to za 65 USD. V porovnání s Evropou i Damaškem levné, ale ostatní hotely v okolí jsou za polovinu. Podléháme ale luxusu a zůstáváme dvě noci. Pro uklidnění svědomí ještě večer projdeme sousední hotel Cairo. Noc stojí třetinu, ale i když je to čisté, rozhodujeme se zůstat v Noria hotelu. Baťůžkářské hotely nás ještě určitě cestou čekají, tak proč si neužít pokoje, který má na délku 11 metrů. Vydáváme se na procházku. V mešitě, kde mají být trhy ručních výrobků, které jsou už zavřené, je turistická kancelář. Dostáváme tam super mapu a pár info od velmi ochotného mladíka. Na ulici si kupujeme šawermu, Tonda poprvé nachází jehněčí. Ve vedlejší džusárně bereme pomerančový džus (0,5 l za 50 SYP) a jdeme se projít do Starého města, fotíme osvětlenou Norii (al-Maamúríje) a kolem půlnoci se vracíme na hotel. V TV na BBC sledujeme, kam se vydal sopečný mrak, a usínáme.
–
◄ Sýrie – Bosra, den třetí ► Sýrie – Musjaf, Apamea, Hamá, den pátý |
©opyright Ivana a Antonín Vávrovi Praha, září 2010
Veškerý obsah je určen jen pro osobní potřebu jednotlivce a nesmí být šířen!