Sýrie
Cestopis
Cesta den po dni
- Cesta v kostce
- Praha, Damašek
- Damašek, Dumejr
- Bosra
- Maalúla, Hamá
- Musjaf, Apamea
- Hamá, Krak des Chevaliers
- Safíta, Tartús, Lattákia
- Lattákia, Rás Šamra
- Mrtvá města, Aleppo
- Aleppo
- Aleppo, Kalaat Nadžm
- Aleppo, Rasáfa, Palmýra
- Palmýra, Kalaat Ibn Ma’an
- Palmýra
- Palmýra, Damašek
- Damašek, Kunejtra
- Damašek (Staré město)
- Damašek (Umajjovská mešita)
- Damašek, Praha
Kategorie
Aleppo, Kalaat Nadžm
den jedenáctýneděle, 25. dubna 2010
Sýrie Eufrat u hradu Nadžm
foto: syrie2010@seznam.cz
Projedeme vesnicí se stejným názvem jako hrad a na konci se už před námi hrad vyloupne a s ním i řeka Eufrat. Bez vlastního auta by nebyla skoro šance se sem dostat, doprava je minimální. Podle LP víme, že hrad je zamčený a provádí po něm průvodce / správce. Opravdu hned po zaparkování k nám přichází usměvavý chlapík a vyrážíme na prohlídku. Vstup se neplatí. Což je pro nás - jako už několikrát - nepochopitelné, zvláště když je tam zaměstnán správce. Hrad je vevnitř opravdu impozantní. Průvodce nemá moc dobrou angličtinu, ale jakž takž si porozumíme. Tonda je zklamaný, že si to nemůže projít sám. Je tam několik temných chodeb, které by stály za prozkoumání. Zvláště jedna úniková chodba, která je podle průvodce velmi nebezpečná a díky dnešní o desítky metrů vyšší hladině řeky končí pod úrovní Eufratu. Z hradeb je krásný výhled na smaragdovou řeku kolem. Je zatím největší teplo a vánek je hodně suchý. Po půl hodině končíme, dáváme mu 200 SYP. Průvodce nás zve domů na čaj, bydlí s rodinou v domku kousek od hradu. Moc se nám nechce, ale nakonec jdeme. Zdravíme se s jeho manželkou, která po chvíli do místnosti, kde sedíme na koberci opřeni o polštáře, nese nejen čaj, ale i oběd – míchaná vajíčka, rajčatové lečo s cibulí, olivy, jogurt, čerstvou okurku. Dávám si jen arabský chleba (rozhozené trávení), ale Tonda si dává lečo. A k tomu teplý sladký čaj. Před obědem jsme se byli opláchnout na záchodě, šli jsme tam přes jejich ložnici, kde měli jen na zemi položené matrace. Koupelna má holé betonové zdi, ale je velmi čistá s keramickým záchodem. Za chvíli nám manželka přivede ukázat všechny jejich čtyři děti. Podle jmen tipujeme, že jsou to zřejmě Kurdové. Fotíme se společně, všichni z toho mají radost. Dorazila i manželčina matka, která přinesla plnou tašku vyšívaných ubrusů a deček. Jsou totálně proti našemu vkusu, takové naivní umění s místními náměty (květiny, arabské obrazce, bojovníci na koních). Nicméně rodinu hodně štědře ekonomicky podpoříme a jeden si kupujeme (500 SYP). Navíc jsme se dobře naobědvali, pro nás to jsou dvě stovky a oni mají čtyři děti. Po chvíli se loučíme a jdeme se projít kolem hradu k Eufratu. Obě starší holčičky jdou mlčky jako stín metr za námi. Užívají si, že mají exotickou návštěvu. U řeky si namočíme nohy, starší holčička se inspiruje a hned tam leze taky. Ale na rozdíl od nás si nesundavá botičky.
Vracíme se k autu, ještě jednou se loučíme a vyrážíme zpět - 150 km do Aleppa. Cesta je hladká, občas se přetlačujeme s předjíždějícím auty v protisměru, je to vždy kdo z koho – když Tonda vyměkne a uhne ke krajnici, hned začnou předjíždět a je to nepříjemné. V Aleppu nevěříme svým očím, protože se nám relativně bez problémů daří trefit až k hotelu – bez jediného ptaní! Pak vyrážíme před osmou do města. Tonda si zase dává jehněčí šawermu. Venku je teplo, až do desíti jsme v krátkém rukávu. Motáme se ve městě až k Citadele, která je osvětlená. Most svítí barevně, barvy se navíc střídají - takový trochu kýč, ale efektní. Všude je spousta lidí, rodinky s dětmi, korzují nebo posedávají v restauracích. Od Citadely se jen tak naslepo proplétáme uličkami v odlehlejších čtvrtích se spoustou obchůdků. Nikde jediný turista. Jdeme kolem pekárny, kde 2 pekaři vyrábí maličké koláčky z obrovské hromady kynutého těsta. Chvíli na ně koukáme přes sklo, jedou jak mašiny. Zvou nás dovnitř na čaj, pak nám tam ukážou místnost, kde bochánky kynou, kde se dělá těsto. Fotíme si je a loučíme se. Proplétáme se dál. Vůbec netušíme, kde jsme. Je už po půlnoci, na ulicích je podle očekávání velmi bezpečno. Lidé si nás buď vůbec nevšímají, nebo se mile usmívají. Chodíme kolem obchůdků, kde prodávají dlaždičky či umyvadla, včetně velmi luxusního zboží. Po čase se nám podaří zorientovat se a tipujeme směr k hotelu. Asi po půl hodině se opravdu vynoříme v okolí našeho hotelu. Oznamujeme recepčnímu, že zítra ráno odjíždíme. Zapisujeme se jim do knihy – chceme se pochlubit základní znalostí arabštiny, tak se podepisujeme arabsky, sem tam na něj promluvíme pár slov arabsky. Stále vypadá, že nechápe. Tak nevíme, kde je chyba. Ale záhy se vše vysvětlí. Arabsky nám vůbec nerozumí. Zjišťujeme, že je Turek nebo turecký Kurd - zkrátka mluví turecky. Tak prohodíme pár slov turecky, co si pamatujeme. Na to už se rozzáří s úsměvem od ucha k uchu, že rozumí. Jdeme na pokoj a u televize usínáme.
–
◄ Sýrie – Aleppo, den desátý ► Sýrie – Aleppo, Kalaat Džaabar, Rasáfa, Palmýra, den dvanáctý |
©opyright Ivana a Antonín Vávrovi Praha, září 2010
Veškerý obsah je určen jen pro osobní potřebu jednotlivce a nesmí být šířen!