Sýrie
Cestopis
Cesta den po dni
- Cesta v kostce
- Praha, Damašek
- Damašek, Dumejr
- Bosra
- Maalúla, Hamá
- Musjaf, Apamea
- Hamá, Krak des Chevaliers
- Safíta, Tartús, Lattákia
- Lattákia, Rás Šamra
- Mrtvá města, Aleppo
- Aleppo
- Aleppo, Kalaat Nadžm
- Aleppo, Rasáfa, Palmýra
- Palmýra, Kalaat Ibn Ma’an
- Palmýra
- Palmýra, Damašek
- Damašek, Kunejtra
- Damašek (Staré město)
- Damašek (Umajjovská mešita)
- Damašek, Praha
Kategorie
Aleppo, Kalaat Džaabar, Rasáfa, Palmýra
den dvanáctýpondělí, 26. dubna 2010
Rasafa kostel sv. Sergeje detail oblouku
foto: syrie2010@seznam.cz
Před polednem přejíždíme hráz Assadovy přehrady. Přehrada je monstrózní vodní dílo dokončené za vlády Hafíze Assada. Na pobřeží můžete lehce nabýt dojmu, že jste u moře. Kromě toho je kriticky důležitá jak pro zavlažování tak pro zásobování elektrickou energií (viz spory mezi Tureckem, Sýrií a Irákem). Na hrázi je vojenská hlídka, protože celá oblast přehrady je z bezpečnostního hlediska velmi citlivá. Případný výbuch hráze by přehradu nejen zničil, ale vodou zalil i řadu měst a vesnic pod ní. Policista si něco opisuje z našich pasů, a pak se mile loučí. Místní nechávají projíždět bez zastavení. Takže teroristům by teoreticky stačilo si někoho stopnout a projet s ním. Pokračujeme dalších 15 km ke hradu Džaabar. Cesta není moc dobře značená, ale zkoušíme se co nejvíce přiblížit k přehradě, protože hrad stojí přímo na břehu. Dříve byl (jako mnoho dalších vesnic a staveb) dál od Eufratu – na skalnatém výběžku, ale po zatopení okolí přehradou sedí na malém ostrůvku, kam se přijíždí po 200 metrů dlouhém náspu.
Po chvíli už Džaabar vidíme. Platíme vstup a prolézáme hrad. Je postaven zcela jinak než většina hradů v Sýrii – z cihel v klasickém mezopotamském stylu. Jsou to zatím největší trosky. Navíc rekonstrukce vnitřních prostor se evidentně zastavila dost na začátku a navíc nebyla právě citlivá. Ale naštěstí jsou všude modrá zátiší přehrady, která hradu dodávají krásnou atmosféru – ideální na oblíbené piknikování. Uprostřed hradu stojí kruhový minaret, ale to je v zásadě vše. Archeologické práce vnitřních prostor na hradním návrší jsou v plenkách. Během půl hoďky máme hotovo a v hradní restauraci nad čajem a hummusem probíráme nápad, že ještě dnes přejedeme do Palmýry. Původně jsme chtěli spát buď ve stanu u hradu (viz LP), ale moc to nevypadá, že by to bylo aktuální. Nebo můžeme popojet do 40 km vzdálené Rakky. Tam je ale údajně jeden jediný hotel, původně nevěstinec a dnes tam mají bydlet převážně kurdští uprchlíci či co, takže mě to tam moc neláká. Řidič je pro pokračování. Před restaurací nám zatím krásně umyli auto. Znovu je poznat, jakou má barvu. Dáme maníkovy 100 SYP, které si zaslouží. Na ty stovky rozpláclých mušek na přední kapotě si museli vzít pořádné koště..
Z hradu ještě zamíříme k osamělému zákoutí (teda osamělé je to všude) a v krásně čisté smaragdové vodě šploucháme nohy. Původně jsme plánovali i koupání, plavky máme po ruce, ale počasí není ideální. Je pod mrakem a fouká. Vracíme se zpět přes přehradu (byli jsme poprvé na území Mezopotámie!) a pokračujeme po malém bloudění zpět na Ar-Raqqah. Po 20-ti km ve vesnici Mansúra odbočujeme na spojku, která má skrze poušť vést ke 120 km vzdálené dálnici směřující do Palmýry. Vtipné je, že odbočka je umístěna jen z jednoho pruhu, my jedeme ve druhém, který je oddělen obrubníkem, takže nemáme jak odbočit. Musíme tedy dojet pár set metrů na konec města, vrátit se zpět na počátek a hned najet do správného pruhu (divte se pak místním, že jezdí v protisměru, když to mají tak komplikované). Tonda ještě kupuje šawermu, abychom v poušti neumřeli hlady, je to zatím nejhorší šawerma. Venku se všude zvedá písek, létají tam odpadky a obloha tmavne. Začínám mít trochu nahnáno. Nejenže před sebou máme 120 km malou opuštěnou silnicí v poušti, ale navíc to venku vypadá na pouštní bouři. Dohodneme se, že budeme pokračovat 25 km k ruinám Rasáfy. A tam uvidíme, zda po prohlídce budeme pokračovat dál do Palmýry, nebo se vrátíme k původnímu plánu a zůstaneme na noc v Ar-Raqqah. Cestou míjíme maličké osady s hliněnými domy, které téměř splývají s pouští. Skrze jednu jsme skoro odrovnali nápravu auta. I když Tonda na poslední chvíli šlápl na brzdy, byla to slušná šlupka. Pozor na typické zpomalovače. Kdekoliv je cokoliv obydleného, tak minimálně na začátku a na konci osady je na silnici hrbol z asfaltu, u kterého je nutné pořádně přibrzdit. Zdálky nejsou vůbec vidět (žádné barevné odlišení, většinou žádné značky) a navíc se nám čas od času stalo, že jsou i na jiných místech. V podstatě si to před domem vytvoří kdokoliv, kdo chce u svého obydlí bezpečnější provoz. Po cestě občas projede i malý náklaďáček, ale jinak jsme sami. Cesta je relativně dobrá, ale sluníčko se už začíná sklánět k západu.
Po 25 km jsme v Rasáfě – úplně sami. Objíždíme skoro čtvercový areál dokola a parkujeme u Café. Tam platíme vstupné. Hradby vymezují úctyhodný prostor 550 x 400 metrů. Po velké části hradeb lze procházet. V areálu je několik částečně zrekonstruovaných objektu. Nejzachovalejší je kostel sv. Sergeje (v Rasáfě byl mučen a zabit sv. Sergej – viz Maalúla). Dále je zde několik obrovských podzemních cisteren ve velmi dobrém stavu. Nádherně zdobená a zachovalá je Severní brána (hlavní vstup). Pokud k ní přijdete jako my zevnitř, nezapomeňte vyjít ven před hradby. Svou zdobností měla uvést v úžas příchozí a tak je hlavní zdobení z vnější strany. V celém areálu je velké množství typických kruhových prohlubní – neprobádaných propadlých základů (nejen) obytných místností. U některých jsou díry, skrze které lze vidět odhadem až deset metrů níže (pozor kam šlapete). Od severní části až k východu, kterým jsme přišli (na východě), jde Tonda po hradbách. Na SV části je trochu zrada – je tam docela velká díra a Tonda tam tedy oživuje svoje horolezecké schopnosti v kombinaci s přeskoky (druhá možnost je vrátit se přes 100 metrů zpět a slézt). Radši se nedívám, skákání ve výšce cca. 5 metrů moc nemusím. U auta zjišťujeme, že máme na předku ojeté auto nějakou černou barvou, jakoby něčím spálené. Kluci se zvědavě přichází podívat, skoro až provokativně. Ale dělají, že o ničem nevědí. Tonda by dal ruku do ohně za to, že to na autě přibylo právě v době od zaparkování po návrat z areálu Rasáfy. Všude jezdíme bez škrábance a teď tohle. Však ono to půjde nějak dolů.
Pouštní bouře se nekoná, tak pokračujeme po silnici směrem k dálnici na Palmýru. Po cca. 20 km přijíždíme na rozdvojku a zpozorníme. V mapě nic takového nemáme a z jednoho cestopisu jsme se dočetli, že je to docela důležitá křižovatka. Dá se tu špatně odbočit (špatně je doleva respektive pokračovat rovně) a zajet si 100 km. Na křižovatce stojí několik kamionů. Než dojedeme, postupně se všechny rozjíždějí. Poslední z nich blikáním odchytneme a Tonda si nechá podrobně vysvětlit cestu přes poušť do As-Sukná, kde se máme napojit na dálnici. Zase se nám hodí základy arabštiny, alespoň přečtu názvy, co řidič píše a pro jistotu nahlas ještě přečtu. Mezitím přijíždí malý náklaďáček a zastavuje, když vidí, že tam něco řešíme. Řidiči se domlouvají a ten z malého náklaďáčku se nabízí, že máme jet za ním. Po dalších 30 km se v jediné větší vesnici odpojuje. Vysvětluje Tondovi jak dál. Dáváme mu darem baklavu. Po pár km se dostáváme na rozdvojku (cca. 70 km od důležité křižovatky s kamionama). Podle mapy víme, že doprava bude trochu menší silnice, ale dovede nás do As-Sukná, tedy na dálnici o 40 km blíže k Palmýře než lepší cesta odbočující vlevo. Chvilku váháme, protože při cestě vlevo bychom ještě jeli přes hrad al-Hér aš-Šarkí. Ale vzhledem k tomu, že je šest hodin a za půl hoďky se začne stmívat, volíme kratší variantu. Prvních pár km je cesta slušná, pak začíná být hrozně děravá. Jedeme kolem několika opuštěných domků, u jednoho na nás vybíhá velký pes s ozubeným obojkem. Jsme rádi, že jsme v autě a můžeme ujet. Kdybychom nešlápli na plyn, bez okolků by skočil proti autu, jak byl vzteklej. Po 11 km silnice s asfaltem najednou končí a dál pokračuje jen pouštní cesta. Navíc se po pár metrech dělí na dva směry. Máme za sebou třetinu cesty, ale cesta je plná kamenů, skoro se nedá jet ani krokem a mohli bychom lehce píchnout. Nakonec se tedy vracíme, i když to znamená, že na dálnici se vynoříme 120 km od Palmýry. Na odbočce uhýbáme vlevo, silnice je tam o mnoho lepší, utíká to. Po 30 km vjíždíme do nějaké poměrně velké vesnice. Jsem trochu zmatená, protože jsme zatím neviděli ten hrad, takže je něco špatně. Vše se vysvětluje, když se dvou místních mladíků ptáme na cestu do Palmýry a z jejich vysvětlení zjistíme, že jsme v As-sukná! Tedy v té vesnici, kam jsme chtěli dojet původně, abychom se zde napojili na dálnici 80 km od Palmýry. Vůbec nechápeme, jak jsme se zde ocitli. Žádné jiné odbočky jsme si nevšimli, navíc orientace je celkem jasná – po pravé ruce jsme stále objížděli hory a více doprava odbočit nešlo. Ale hurá. Motáme se chvíli vesnicí, na ulicích je spousta capartů, takže budíme náležitý rozruch. Za chvíli už v dálce uvidíme velkou silnici, na které je provoz. Po pár km dokonce už potkáváme značení na Palmýru. Cesta rychle utíká, Tonda jede 120-130, dokud je ještě vidět. Jakmile se setmí, tak je to hned horší. Jako obvykle potkáváme spoustu neosvícených aut a i motorek, případně chodců nebo kamionů.
Jsem nadšená, že vidíme světla Palmýry. Přijíždíme za úplné tmy, ale venku je živo. Chvíli hledáme ubytování. Zkoušíme Ištar, chtějí 35 USD za dost obyčejný pokoj (zjevně hřeší na provařenost z LP). Když odmítáme, odvede nás recepční k jeho bratrancovi, tam chtějí za špeluňku 1500 SYP, pak snižuje na 1200. Je víceméně vidět, že je to mladej kluk a spíš to tak nějak zkouší, jak natáhnout turisty, ale vůbec mu to nejde. Nejreálněji vypadá hotel Sun. Tam postupně majitel snižuje až na 700 SYP. Je vidět, že oproti tomu, co se píše v LP, jsou hotely docela plné. Zájem hoteliérů vždy vzbudíme tím, že chceme tři noci (turisti zde obvyklo tráví jen jednu noc). Tonda, když tu byl před devíti lety, bydlel za nějaké směšné peníze (cca. 5 USD) v pěkném hotelu před městem, na druhé straně než jsme do města přijeli my. Cestou se ještě stavíme v hotelu New Afqa. Recepční se slušnou angličtinou nám ukáže čistý pokoj i s TV, ale chce 1500 SYP, což je přeci jen v porovnání se Sunem hodně. Usmlouváme to až na 1200 se snídaní. Když mu řekneme, že v Sunu to máme za 700, tak se omluví, že na takovou cenu jít nemůže, což nám přijde vzhledem k úrovni hotelu celkem fér. Odjíždíme zkusit ten Tondův hotel, ale cestou nás to přestane bavit, je to dále od centra, jednomyslně se rozhodujeme pro New Afqa hotel. Hotel má nejlepší lokalitu ze všech, je hned přes ulici naproti muzeu. Od muzea doleva je centrum města, doprava přes cestu je archeologické naleziště. Náš pokoj má výbornou polohu, trochu v boční ulici, takže tam není hluk z centra. Ubytováváme se, majitel či hlavní manažer hotelu umí velmi dobře anglicky, chvíli si povídáme. A pak razíme na prohlídku. Hlavní ulice je plná restaurací a obchodů s turistickými suvenýry. Začínáme chápat, že koupit tady šawermu bude dost problém. Nakonec ji najdeme v jedné zastrčené uličce. Chutná dobře, ale maso je trochu kliškovaté. Načasování do Palmýry je takřka geniální. Měsíc je téměř v úplňku, procházíme ruiny a ani nepotřebujeme baterku. Je to obrovský areál (50 ha). Kromě Belova chrámu, nejznámějších hrobek, amfiteátru (a hradu Ibn Ma‘an) je volný přístup ke všem vykopávkám - takže ideální místo na večerní procházky. Pár hlavních památek je osvětleno. Je to tam úžasné. Hodinu se procházíme a kolem půlnoci se vracíme na pokoj a rychle usínáme, přeci jen 450 km je znát.
–
◄ Sýrie – Aleppo, Kalaat Nadžm, den jedenáctý ► Sýrie – Palmýra, Kalaat Ibn Ma’an, den třináctý |
©opyright Ivana a Antonín Vávrovi Praha, září 2010
Veškerý obsah je určen jen pro osobní potřebu jednotlivce a nesmí být šířen!